Anatomie melancholie

Anatomie melancholie

Kniha Roberta Burtona o melancholii vyšla poprvé v roce 1621 a patří k nejznámějším a nejčtenějším naučným knihám té doby. Její téma je však prastaré a jako první je pojednal již Aristotelés. V základě nauky o čtyřech temperamentech stojí teorie živlů v řecké předsókratovské filozofii a medicíně (Hippokratés, Galénos). Burtonovo zpracování je navzdory desítkám jiných zcela ojedinělé právě proto, že je skutečnou „anatomií“, tedy podrobným rozebíráním všech souvislostí daného jevu. Můžeme říci, že je nejrozsáhlejší a nepřekonanou encyklopedií o různých podobách smutku. V souladu s literárními konvencemi 17. století ovšem nejde o nějakou systematičnost v moderním slova smyslu, nýbrž o sledování a zachycení analogií, počínaje tou základní, kterou je analogie mikrokosmu a makrokosmu, respektive projekce nauky o čtyřech temperamentech do kosmického měřítka. Anatomie melancholie je dodnes velmi poutavá a čtivá: jakmile se melancholie stává základní dispozicí člověka, odráží se v něm svět, který ztratil svůj pevný řád, lidský život se ocitá na samé hranici nevyléčitelné choroby a melancholie se analogicky přenáší na celé království a vlastně na celý známý svět. Melancholie podle Burtona je tak nejen stavem duše, ale i společnosti a jejího uspořádání. Ve vtipné kritice poměrů své doby nikoho nešetří: vládce, vojáky, náboženské vůdce, učence, obchodníky, právníky ani rodiče a jejich děti. Zároveň je bystrým pozorovatelem, který zaznamenává také chvályhodné příklady řešení těchto nedostatků v Evropě i zámoří. Vlastní představu léčby a ideálního uspořádání světa předkládá s lehkou ironií v úvodu ke svému spisu. Burtonův traktát sám rozhodně „melancholický“ není – snaží se čtenáře poučit i pobavit. Autor se živě zajímá o astronomii, která ještě není přísně oddělena od astrologie, populárním způsobem prezentuje myšlení, které je vlastní Shakespearovým hrdinům, zabývá se vlivem hudby na lidskou mysl, náboženským poblouzněním i tolerancí k jiným vyznáním včetně pohanských, problémy milostného vzplanutí apod. Dle dobových zvyklostí na podporu svých tezí nešetří citáty klasiků ani mladších autorů.